MÉ SRDCE BIJE V KRČI, V. Nadhazovačka Ivana »Váňa« Bílková

MÉ SRDCE BIJE V KRČI, V. Nadhazovačka Ivana »Váňa« Bílková

Nadhazovačka Ivana »Váňa« Bílková »Náplava«, která má ráda zelenou …

Sama o sobě povídá, že rozhodně není atletický typ. Se softbalem sice začala pozdě, až v osmnácti, ale dotáhla to až do reprezentace. Na nadhozu vládla přesnou pravačkou, její »plavák« soupeřky nesnášely. I Ivana Bílková je v Krči od začátku, jenže nepřišla s ostatními před 35 lety z Tempa. „Jsem náplava z Motorletu,“ směje se »Váňa«. V Krči ale našla kamarády na celý život. Ale manžela-baseballistu má z Motorletu…

Jak ses vůbec ocitla v týmu Sokola Krč?

„Já jsem byl jediný člověk, který do vznikající Krče nepřišel z Tempa. Začínala jsem v Motorletu, kde jsem byla mladý ucho. A když starý baby přestaly hrát, a zbytek se rozutekl, váhala jsem co se softem. V Motorletu jsem začala chodit s Bóžou, který se znal s klukama z Tempa. Věděl, že vzniká úplně nový klub a že potřebují nadhoz… No, potřebovali a tak jsem se ocitla v Krči.“

Opravdu jsi byla jediná, kdo přišel z jiného týmu?

„Dokonce jsem byla na pár let jediný přestupující hráč, protože Krč dlouho přestupy nebrala. Dělaly se nábory nových hráčů, holky jako Zuzka Šrejberová, Borča, Fíša a mnoho dalších přišly z nich. Ojedinělé přestupy nebo hostovačky přišly až později, když jsme hrály první ligu. Jsem moc ráda, že tenkrát udělali v Krči výjimku, co potvrzuje pravidlo. A že mě v nadhozu pak všichni trenéři vždycky podporovali.“

Kdy a kde jsi začínala se softem?

„Ve škole. Na dopravní průmce v Masné učil výborný tělocvikář. Posbíral lidi, kteří chtěli jet na vodu, na hory, místo praxe jsme stavěli tábory. A na nějaké praxi jsme se potkali s klukama z vyšší třídy, kteří hráli za Radotín – Karlem Blahovcem a Mirkem Löffelmannem. S těma jsme to zkoušeli hrát, mně se to líbilo a začala jsem jezdit do Radotína. Jenže se nakonec nedal dohromady ženský tým a já skončila shodou okolností v tom Motorletu.

Dotáhla jsi to až do reprezentace…

„Já v ní byla jen krátce, ale beru to jako svůj vrchol, že jsem si mohla hodit na mistrovství Evropy. Vždyť jsem se softem začala až v osmnácti, to je z dnešního pohledu strašně pozdě. Že to dotáhnu až na tuhle úroveň, o tom jsem vůbec nepřemýšlela. Ještě navíc takový atletický střevo.“ (smích)

Čím to?

„Když pominu trénink, tak možná i díky tomu, že jsem si vypěstovala dobrou koncentraci, což na nadhozu potřebuješ. Dokázala jsem se soustředit sama na sebe a samozřejmě na catchera ať na pálce stál, kdo chtěl a kolem to třeba bouřilo.“

O tvém nadhozu se vyprávějí legendy, jak ses dostala »na kopec«?

„Za tohle asi může Karel Kahula, stará dobrá duše Motorletu. Když mě přijímal, chtěl, abych zkusila hodit, pak hodit spodem a že dobrý, tak tam to nějak vzniklo a už mi to zůstalo. Mě nadhazování vždycky strašně moc bavilo, tvoří hru. Soft jsem si vydupala přes počáteční nevůli rodičů a tohle rozhodnutí mi nadobro ovlivnilo život.“

V čem?

„Jak už jsem zmínila, potkala jsem tu Bóžu, zažila jsem spoustu bezva sportovních i společenských akcí a mám odtud kamarády na celý život. Krč tehdy byla postavená právě na přátelství. Pořád se něco dělo i mimo hřiště, například večírek v zeleném nebo společné Silvestry (zelená vánočka od mojí babičky je legendou), jezdilo se na hory, drželi jsme hodně spolu. Taky bych se asi jinak nepodívala za totáče na západ. “

Máš nějaký speciální fígl, kterým jsi deptala soupeřky?

„Mám, a neměly mě za to rády. Házela jsem takový plavavý balón. Tehdy se házely většinou fastbally, stoupavé a change upy. A já jsem zpomalila stoupavej a míček plaval. Prostě plavák. Tohle holky nesnášely, švihaly nahoru. Ten si snažím držet i na veteránky, ale už to není ono, bez tréninku… Ne, že bych rekreačně nesportovala, ale ruka nevydrží, i když si to pořád pamatuje.“

Nebolí tě od házení rameno?

„Rameno ani ne, ale záda. Naházela jsem toho mraky, dokonce jsem někde objevila tréninkový deníček z vrcholné doby. Docela jsem se pobavila. Jelikož jsem byla v repre, tak jsem nemusela na vysoké na tělocvik, chodila jsem místo toho dopoledne házet na spoluhráčku Natašu (manželka Ládi Horáčka), která byla tenkrát na mateřské. U nich na dvorku v Dejvicích mi chytala, to mi tenkrát moc dalo.“

Pamatuješ si vůbec první zápas v barvách Krče?

„Tak to fakt ne. Ten je přebitý dalšími zážitky. Jako nový klub jsme musely s holkama nejdřív do nejnižší soutěže, do ligy jsme to ale profrčely rychle za pár sezon.“

Jak jste prožívaly tituly, když jste porazily Chemii?

„První titul v roce 1986, to bylo překvapení. Velká euforie. Získaly jsme ho přesto, že jsme první den dostaly hrozně na zadek. Druhý den jsme všechny porazily, jedna prohra nevadila. Výhru jsme si určitě zasloužily (a jistě i díky trenérům!), byla to super hra kolektivu, který měl vnitřní sílu. Druhý a třetí titul byly těžší, když obhajuješ, je to vždycky náročnější, hlavně psychicky. Všichni jsou na tebe nachystaní. A když obhájíš, je to nádhera! Užily jsme si to na hřišti i na následných oslavách. “

Jak dlouhá byla tvoje kariéra v áčku Krče?

„V 81 vznikla Krč, v 89 se narodil Bob. Fíša měla o měsíc starší Sabču. Chodily jsme se spolu připravovat s kočárama a docela brzo jsme obě nastoupily. To jsem ještě hrála ligu. V roce 1991 se narodila Bára a pak už jsem nastupovala vlastně asi jen za béčko. Taky jsem pomáhala chvíli holkám z Motorletu s trénováním a hraním na nižší úrovni. Když to umíralo na úbytě, tak jsme udělaly fúzi s Krčí, vznikl z toho pohodový tým, kde nás hrálo hodně ze zlaté krčské éry. To nám vydrželo docela dlouho.“

Chodíš si ještě zahrát?

„Za veteránky. Před pár roky ještě dost nás »starých bab« hrálo pražskou soutěž coby Krč C. Postupně jsme odpadaly a v omlazeném mančaftu z nás zůstala jen Fíša, ta je držák. Ovšem na veteránky chodíme i trénovat. To ano. Pokecat do hospůdky…“

A zajdeš někdy na Eagles fandit?

„Občas samozřejmě ano, ale spíš na velké akce. V době, kdy jsem aktivně hrála a obě naše děti hrály, tak jsme tam byly skoro každý den. Děti šly samozřejmě do Krče, co si budeme povídat, vždycky měla mládežnický program výborný. V tomhle byla Krč napřed a stále slaví úspěchy.

Je pro tebe náš klub srdeční záležitostí?

„Určitě jo. Samozřejmě se cítím být starým Krčákem, to přece ani jinak po těch letech nejde! Navíc miluju zelenou barvu :-)“

Krč slaví 35. výročí založení. Co na to říkáš?

„To mě vůbec nenapadlo, že už to je pětatřicet let… Že tak rychle stárnem.“

Vybavuješ si roky budování areálu?

„Myslíš před každým zápasem vzít kýbl a vybírat kameny a brigády? Takhle to fungovalo. Je neskutečné, co se tu vybudovalo. Ani jsme snad nevěřili, že se může na Krči něco zrealizovat. Akorát, jak je klub už strašně velký, mám pocit, že se trochu vytrácí takové to celkové kamarádství… Ale možná, že se jen staromilsky pletu.“

Máš v hlavě nějaký extra zážitek?

„O titulech už jsme mluvili, to je jasné, na zahraniční zájezdy taky nejde zapomenout, ale musím uvést první soustředění s Krčí – Kochánky kousek od Benátek na Jizerou. To byla pro mě bomba, to jsem z Motorletu neznala. Stanovalo se na fotbalovém hřišti, přes jeho šířku jsme například skákali žabáky, házeli medicimbalama a to nebylo to nejhorší… Holky tenkrát trénovaly s klukama. Na konci týdne jsme do stanu všichni spíš padali (smích). Ale stejně se večer společensky žilo. A ráno jel trénink nanovo, museli jsme být fit… A v sezoně to pak bylo znát.“

 

Foto Josef Středa

#goeagles35

Advertisement

Facebook

Baseballová reprezentace polyká tréninkové dávky na americkém turné v Severní Karolíně. Eagles reprezentuje trio Marek Chlup, Matěj Hejma a Tomáš Duffek

19 likes, 0 comments2 days ago

Praha patří jedenáctkám Eagles Naše Jedenáctky přidali k mistrovském titulu v coachballu další, byť tentokrát jen regionální titul. Po perfektně odehrané podzimní části Pražského přeboru U11, kdy ani jednou neprohráli, právem ovládli..

12 likes, 1 comments2 days ago

Twitter

Reklama