Ríšo, kdy a jak jsi vlastně začal trénovat?

Začal jsem trénovat v roce 1986. Hrál jsem necelý rok, ale studoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu, takže v rámci praxe jsem vypomáhal při trénincích žáků na Letné. Jednou z našich svěřenkyň byla mj. i Dáda Viktorynová . Později jsem měl tu možnost učit se od Honzy Bagina, Ládi Horáčka, Aleše Chýle a Dana Bagina.

Jak se „upekl“ tvůj návrat do zelených barev?

I když jsem v roce 2014 odešel z Eagles, a trénoval jinde nikdy jsem s klubem nepřestal spolupracovat. Když se pak vrátil do vedení Dan Bagin a řekl mi, že by mě chtěl zpátky, tak jsem vůbec neváhal. I když jsem byl na Kotlářce spokojen, tady jsem se podílel na budování hřiště a tady jsem odehrál svoje zápasy.

Jakou kategorii/e momentálně trénuješ?

V současné době trénuju U13 a hodně se mi to líbí – máme hodně hráčů a dobrý tým trenérů. Vypomáhám částečně i u U7, kde je to úplně o něčem jiném. úplně jiná výzva a trenéři U7 mají můj velký obdiv a respekt.

Jak se změnila práce s mládeží od dob tvých trenérských začátků?

Když jsem začínal trénovat, tak v podstatě mládežnické týmy nebyly. Dělaly se nábory na vysokých školách. Pak se objevili dorostenci (U18) a teprve pak další kategorie. Dnes je malá šance, že se někdo prosadí ve 13 letech do týmu, to už musí být opravdu talent a hlavně dříč. Taky materiály pro trénovaní jsou úplně jinde, a to jak vybavení, tak i znalosti a informace. Další velkým rozdílem je, že když jsem začínal na Krči byl u každého týmu jeden, maximálně dva trenéři. Teď mám u U13 nejméně sedm asistentů a při společných trénincích s U15 ještě minimálně tři specialisty. Ne vždy jsou všichni na tréninku, ale umožňuje to intenzivněji věnovat se menším skupinám.

Co tě na trénování stále baví?

Baví mě to, že je to kreativní práce a každý trénink je jiná výzva. Každý hráč je jiný a když pak vidíš, jak se zlepšuje a postupuje dál, tak je to super. Horší je, když vidíš, že hráč, který na to měl, skončí. A úplně nejhorší – když je to kvůli tobě. Což se mi v začátcích stávalo.

„Novinkou“ v tvém trenérském životopisu je trénování reprezentace žen, proč jsi přijal tuto výzvu?

Na tuto otázku odpovídám vždycky stejně – když jsem se dozvěděl, že vznikla ženská baseballová reprezentace, tak jsem byl spíš proti, ale když chci něco kritizovat, tak bych o tom měl taky něco vědět. Pak mi Petr Ditrich nabídl, abych to zkusil. A musím říct, že jsem na ženský baseball úplně změnil názor a jsem rád, že s nimi můžu spolupracovat.

V čem je největší rozdíl v trénování žen?

Odpovím citátem ze hry Caveman. “Ženy spolupracují, muži vyjednávají.“ Líbí se mi jejich nasazení a zápal. V životě jsem neviděl muže při zápase, mezi směnami kojit.

Jaké máš trenérské cíle do sezony 2025?

Začnu obecně. Když něco hraju, chci vyhrát. Záleží, jak si definujeme vítězství. S reprezentací, se chceme samozřejmě kvalifikovat na Mistrovství světa – tam postupuje nejlepší tým Evropy. Tím, že soupeřky jsou velká neznámá je našim větším cílem – hrát dobře a nadchnout víc děvčat i pro baseball, případně softbal. S Eagles chceme taky vyhrát každý zápas. Ale největší vítězství je pocit, kdy víš, že věci, které jsi měl pod kontrolou jsi udělal dobře. V kategorii U13 je daleko výše cíl, předat do vyšší kategorie kvalitní hráče, kteří se sami chtějí zlepšovat.

Jsi velice aktivní trenér, pokračuje nadále i tvoje spolupráce s izraelským baseballem?

Spolupráce pokračuje již od roku 2008 a stále trvá, naposledy jsem byl v Izraeli školit trenéry o Vánocích. Hned první noc mě uvítal letecký poplach, který jsem zaspal. Naštěstí Iron Dome fungoval. Další noci už jsem normálně chodil do krytu.