Den začal časně, od 8 hodin jsme s rodiči vysoušeli hřiště, aby vše mohlo zdárně od 10 h začít. Povedlo se a šli jsme do prvního zápasu proti Joudrs C. Hrál se hezký vyrovnaný zápas, všichni dobře pálili, jen v obraně se nám nepodařilo chytit několik odpalů do vnějšího pole a to byl důvod naší prohry 10:12. Po pauze jsme nastoupili pro změnu proti Joudrs B a byl to z naší strany zápas jednoznačný, soupeř nás dokázal autovat jen 3x za celý zápas, takže konečný výsledek byl 17:4. Poslední soupeř ve skupině Chomutov byl složený z opravdu malých dětí. Naši převahu dokládá, že nás soupeř neautoval ani jednou, zato my jsme mu povolili jen jeden doběh, takže výhra 18:1.

Druhé místo ve skupině nám zajistilo semifinálový zápas s vítězem druhé skupiny Mostem. Nezačalo to pro nás vůbec dobře, v prvních dvou směnách nás soupeř pustil jen jednou na metu, tudíž jsme rychle prohrávali 0:2. Až ve 3. směně jsme konečně zaznamenali 2 body, ale soupeř hned v dohrávce navýšil skóre na 2:5. Pak se naši pálkaři konečně probudili a ve dvou zbývajících směnách jsme přidali 10 bodů. Most naopak již nebodoval a tak jsme se mohli radovat z nečekaného výsledku 12:5 a postupu do finále. A navíc jsme měli konečně čas vtrhnout na skákací hrad  a další atrakce spojené s Army dnem.

Ve finále nás čekal náš úvodní soupeř Joudrs C. A finále to bylo jak se patří. Začali jsme z ostra – hned jsme 6x bodovali. Po druhé směně už to bylo ale jen 6:4. A pak se to stalo – ve čtvrté směně, kdy čas zápasu již vypršel – soupeř srovnal v dohrávce na 8:8. Takže tie break. Ačkoliv nám šel konec pálky, nebojácně jsme pálili a běhali a bylo z toho plných 6 bodů s jen jedním autem. V dohrávce soupeř tlačil, ale víc než tři body jim naše obrana nedovolila. Zlatou tečkou byl poslední aut zahraný Míšou Špírkem, který se neskutečně a doslovně vytáhl a zachytil luft letící mu přes hlavu (svým, troufám si říct, zkušeným okem, jsem ten odpal už viděla na zemi, přišlo mi, že se to nedá chytit, že to nad ním letí moc vysoko. Nechápu jak se to v té rukavici ocitlo, asi magnet J).

Takže velké vítezství a musím říct, že naprosto zasloužené. Proč velké? Protože ho dobyli hráči, z nichž většina hraje jen rok. A hlavně ho dosáhli hrou, kterou směle můžeme nazvat baseballem.. Jasně nějaké chyby jsme udělali, bez toho to ani nejde. V každém zápase na pálku chodilo všech 13 hráčů, takže na vítězství mají všichni stejný podíl. Ukázalo se, že pro některé devítky je stativ ještě ideálním způsobem pálení, hra je také rychlá, nutí děti udržovat si stálou koncentraci. Kluci a holky navíc zjistili, že vyhrávat umí i bez těch největších opor týmu, které měly pro tentokrát volno. Willy P. zazářil v útoku i na pálce, Štěpán, Willy B.  a Týna (která zvládla turnaj i s návštěvou chirurgie) splnili svou roli silných pálkařů. Velmi mě na první metě potěšil Lukáš, kterého pečlivě zabíhala Nela. Konečně jsem viděla akční Niki a Míšu. Z našeho nejmladšího Ondry roste pan hráč. Nováčci Matěj s Davidem sbírali úspěšně zkušenosti, Sebík už pálí i z nadhozu a tentokrát se probudil i v obraně. To ještě nejde Fandovi, ale pálil, slajdoval. Celkově velká spokojenost.

A nakonec mé VELIKÉ DÍKY Špírkům –  Kláře a Michalovi – že ze mě sejmuli organizační starosti a já měla čas se věnovat především týmu. Martinovi a Pavlovi, za to že jsou a celému sacímu týmu za osobní nasazení při přípravě hřiště. Děkuji.

Alena