Jaké byly nejtěžší výzvy, se kterými jsi se musela vypořádat během této úžasné sezóny?

Jak už je v našem sportu zvykem, ač pro něj hoříme, tak nám zasahuje do veškerého volného času. Jako hráči vždy budeme řešit dilema, zvolit si mezi rodinou, kamarády a volnými víkendy nebo tou touhou být na hřišti a trénovat s týmem a dosahovat v zápase těch nejlepších výkonů. Tak to bylo i tehdy před deseti lety, když jsme trénovali několikrát týdně jak s klubem Eagles, tak s národním týmem, se kterým jsme se připravovali na mistrovství Evropy v Praze. Veškerý svůj volný čas, co jsme tehdy měli, jsme obětovali softbalu. V tom roce se čas ukázal jako nejcennější komodita a správné načasování a organizace jako největší výzva.

Jaký prvek vašeho týmu byl klíčový pro dosažení tak úspěšného výsledku ve všech těchto turnajích?

Každý z těch tří turnajů přinesl něco odlišného. V jednom případě to byla kombinace ostřílených matadorek se zkušenostmi ze světového softbalu a mladých nebojácných hráček, ve druhém zas nabitý line up samými reprezentantkami, ať už z juniorského nebo dospělého národního týmu. Bez intenzivního tréninku by ale nic z toho nebylo možné. Výsledky jsou vždy ruku v ruce s výkonem na hřišti a následně se zvýšeným sebevědomím hráče, které se odrazí v herním projevu, což přímo ovlivňuje atmosféru v týmu v průběhu zápasu. Myslím, že klíčové pro nás všechny bylo, že jsme věděly, že jsme v přípravě udělaly maximum a byl čas se za tu práci odměnit.

"Eagles roztáhly křídla a po Poháru mistrů ovládly i domácí softballovou ligu."
Zdroj: https://sport.ceskatelevize.cz...

Jaká byla tvoje největší vzpomínka nebo moment ze zápasů během této sezóny?

Intenzivních vzpomínek, ze kterých máme ještě po deseti letech husí kůži, bylo v sezóně několik. Určitě se k nim řadí naše tažení pohárem, kdy nás ostatní týmy nebraly příliš vážně jako konkurenci a my jsme přesto jeden po druhém poráželi a dosáhli titulu mistrů evropských zemí, ale taky obrat z 0:2 na 3:2 na zápasy ve finále extraligy s Joudrs. Mezi ty nejlepší vzpomínky ale řadím ten neuvěřitelný pocit, kdy prožíváte právě ty nejtěžší okamžiky ve vypjatých zápasech a po úspěšném zákroku v poli nebo odpalu v útoku pak zažívám tu radost se svými spoluhráči. Nic se tomu pocitu nevyrovná. Je to adrenalinová jízda a jedno velké dobrodružství zároveň. No a samozřejmě nesmíme opomenout naše legendární oslavy se skvělými fanoušky. Z toho máme hodně šťastných a vzácných vzpomínek.

Jaká byla atmosféra ve vašem týmu během tohoto úžasného období úspěchů?

Naše týmová atmosféra byla výjimečná právě díky schopnosti kvalitně strávit čas na tréninku, po něm i mimo něj. Co nás asi nejvíce spojovalo byl společný smysl pro humor a zájmy. Uměli jsme si užívat ten čas spolu, všechny aktivity, které jsme si zorganizovali, chodili jsme společně na různé akce a tvořili si vlastní kolektivní zážitky. Na poháru mistrů, když pršelo a my nemohli hrát, jsme se všichni z týmu natěsnali k Boreckým domů a udělali si palačinky. Před finále extraligy jsme zas udělali celé rozvičení na Eagles a pak přijeli 10 minut před začátkem zápasu na Joudrs. Mělo to obrovský náboj, nic podobného už si asi znovu nezopakujeme. 

Jaký vliv mělo toto vítězství na tebe osobně a také na tvůj pohled na sport a týmovou práci?

Asi jsme tehdy ještě nedokázali plně ocenit, jak ohromný úspěch to je. Historicky první medaile z evropského klubového softbalu, která byla zároveň tou nejcennější a po deseti letech jsme stále jediný český klub, který to dokázal. Letos jsme měli právě díky klubu Eagles příležitost se znovu setkat, když jsme přebírali ocenění. Procházeli jsme situace z poháru, znovu si je projížděli v hlavách a smáli se některým momentům. Tehdy jsem si asi možná poprvé uvědomila skutečnou hodnotu všech těch vítězství – že i po letech zůstáváme přáteli a scházíme se, že to má mnohem větší význam, než jak jsem to dosud vnímala.

Můj pohled na týmovou práci zůstává neměnný a není přímo spojený právě s vítězstvími. Kolektivní sport nás učí spolupráci a také nás formuje a dává nám prostor poučit se z chyb a skrze ně pak růst. To jsou neskutečně cenné zkušenosti, které pak v jiné formě dokážeme využít v životě. Myslím, že to je i důvod, proč spoustu z nás zůstává spojeno se sportem celý život. Neustále v něm dostáváme kvalitní lekce, které se nám v budoucnu budou hodit.

Jak jste se připravovali, jaké byly vaše tréninky, aby tým dosáhl takových výsledků?

Vždy jsme uměli pracovat jako jeden tým. Vytvářeli jsme si v přípravě dobré podmínky pro to, abychom byli zastupitelní v případě zranění, měli jsme kvalitní přípravu fyzickou, ale i psychickou. Měli jsme velmi dobré nadhazovačky, osy fungovaly výborně. Pálkařský line up byl až trochu strašidelný svojí silou a komplexností. Klíčovou roli hráli v přípravě a posléze během celého roku hlavní coach Gabriel Waage a v průběhu poháru Vojtěch Albrecht, který měl spoustu zkušeností se skautingem. Největší akvizicí, která vedla k úspěchu však pro nás bylo pozvání amerických hráček Kate Robinson, Lauren Lupinetti, české reprezentantky Elišky Pojerové a rakouské reprezentantky Martiny Lackner. I díky nim se tehdy definitivně proměnil náš herní styl a hráli jsme špičkový softbal.

Jaké dovednosti nebo hodnoty jsi si odnesla z této sezóny, které ti pomohly i v dalších oblastech života?

Když jste mladí, zajímavá vás především úspěch. V tu chvíli moc nepřemýšlíte nad tím, jak tím obohatíte svůj osobnostní růst. Jste opojení pocitem neporazitelnosti, který ale netrvá příliš dlouho. Pak začne vše nanovo. Tvrdá práce v posilovně, nekonečné hodiny tréninků, téměř žádný čas, nová sezóna, nejistota výsledků. Přesto všechno jsou zatím právě ty nepřenositelné zážitky.

Všechny tyto získané zkušenosti hodnotím až s odstupem času a uvědomuji si, že tento mimořádný rok pro nás všechny znamenal nějaké změny. Pro mě osobně jak už jsem zmínila výše je velmi vzácné, že přetrvávají dlouholetá přátelství se spoluhráčkami z týmu. A že klub umí vytvořit díky obětavým lidem v něm takové zázemí a přátelské prostředí, že toho chcete být navždy součástí.

Co bys poradila mladým hráčům/ hráčkám, kteří by chtěli dosáhnout stejných úspěchů jako váš tým před 10 lety?

Úspěch nepřichází přes noc. A i když máte talent, je potřeba na sobě neustále pracovat a zlepšovat své dovednosti. Největším úskalím na té cestě za vysněným cílem – být dobrým a platným hráčem, je trpělivost a vytrvalé úsilí. Dobrého hráče nedělají čísla ve statistikách, musíte mít v sobě něco navíc. Je důležité naslouchat radám trenéra a vychutnávat si každý moment hry se svými spoluhráči. Možná spolu strávíte dalších 20 let na hřišti zmazaní antukou a naplnění ohromnými zážitky z vítězství. Kdo ví, možná se někdo z nich stane vaším nejlepším přítelem na celý život. A to je pak teprve neocenitelný úspěch.